Daňová správa roku 2011 v Čechách a na Slovensku

• Publikováno: 1.9.2010
• Typ: výklady
• Zdroj: Daně a právo v praxi 2010/9

Petr Taranda

I. Česká republika

Základním pramenem, ze kterého vychází platná organizační struktura daňové správy, je zákon č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZÚFO“). Tento zákon, který nabyl účinnosti již 1. 1. 1991, vytvořil systém územních finančních orgánů. V době nabytí účinnosti tohoto kompetenčního zákona byl systém územních finančních orgánů tvořen 8 finančními ředitelstvími pro hlavní město Prahu, dále v Praze, v Českých Budějovicích, v Plzni, v Ústí nad Labem, v Hradci Králové, v Brně a v Ostravě, které představovaly orgány druhé instance a 222 finančních úřadů coby orgánů prvé instance. V průběhu let docházelo ke snižování počtu finančních úřadů, takže v současné době je jich 199. Finanční úřady jsou tedy řízeny finančními ředitelstvími a finanční ředitelství řídí Ministerstvo financí - Ústřední finanční a daňové ředitelství, přičemž tento stav existuje od roku 1995.

Finanční ředitelství a finanční úřady řadíme do kategorie tzv. územně dekoncentrovaných (specializovaných) orgánů státní správy, poněvadž působí v jednotlivých územních jednotkách územní organizace státu, a to na základě ustanovení zvláštních zákonů. V daném případě se jedná zejména o již zmíněný ZÚFO. Jde o specializované orgány přímo odvozené od některých ústředních orgánů státní správy¹. Oproti tomu definice kategorie např. takových celních orgánů již v praxi tak jednoznačná není, zejména poté, co se celní správa stává stále více spíše policejním orgánem než původním správním orgánem², byť je stále v gesci Ministerstva financí a nikoli např. Ministerstva vnitra. Oč je jakákoli kategorizace v případě územních finančních orgánů snazší při vědomí, že vykonávají správu všech daní (s výjimkou spotřebních daní a daní ekologických) a současně s tím i dalších příjmů veřejných rozpočtů, netřeba blíže rozvádět.

Na základě novely ZÚFO provedené zákonem č. 199/2010 Sb., která nabývá účinnosti dnem 1. 1. 2011, dochází k tomu, že soustavu územních finančních orgánů kromě již zmíněných finančních ředitelství a finančních úřadů rozšíří Generální finanční ředitelství se sídlem v Praze. Díky tomu dojde k organizačnímu sladění daňové správy s celní správou a tyto obě složky finanční správy již nebudou nadále vedle sebe fungovat asymetricky, jako tomu bylo do 31. 12. 2010. Česká daňová správa si proto může od 1. 1. 2011 sama v plném rozsahu určovat svou interní strukturu, funkční organizaci i vytvářet potřebnou personální politiku. Nutno ovšem podotknout, že k tomuto svým způsobem osamostatnění dochází v horších ekonomických podmínkách státu, než tomu bylo např. v roce 2004, kdy podobným procesem prošla celní správa reprezentovaná Generálním ředitelstvím cel. I k tomuto aspektu by proto mělo být z hlediska hodnocení efektivity nové organizace v první fázi jejího vzniku objektivně přihlédnuto.

Generálnímu finančnímu ředitelství je od 1. 1. 2011 coby orgánu třetí instance v rámci správního řízení podřízeno hierarchicky všech 8 finančních ředitelství. Tím se rozumí jak samotné metodické řízení v oblasti správy daní, tak i další působnosti územních finančních orgánů. Generální finanční ředitelství coby orgán třetí instance dále též přezkoumává rozhodnutí finančních ředitelství vydaná ve správním řízení, není-li zákonem stanoveno jinak, participuje na specifických agendách v oblasti mezinárodní spolupráce vyplývající z evropských předpisů a dále na výkonu mezinárodní pomoci při správě daní, včetně vymáhání některých finančních pohledávek.

Generální finanční ředitelství je dále oprávněno atrahovat úkony, řízení nebo postupy spadající jinak do kompetence podřízených orgánů soustavy územních finančních orgánů. Novela zákona dále Generálnímu finančnímu ředitelství umožňuje centralizovat vedení registrů a evidencí pro celou soustavu územních finančních orgánů. Generální finanční ředitelství je dále oprávněno modifikovat obecná pravidla pro určení místní příslušnosti územních finančních orgánů cestou pověření výkonem konkrétních úkonů, řízení nebo postupů místně nepříslušného územního finančního orgánu, což je odůvodněno aspektem hospodárnosti, rychlosti, příp. zjednodušení řízení.

Generální finanční ředitelství má postavení účetní jednotky pro celou soustavu územních finančních orgánů. Pro účely hospodaření s majetkem státu, včetně prostředků státního rozpočtu, účetnictví a pracovněprávních vztahů mají od roku 2011 finanční ředitelství a finanční úřady postavení vnitřních organizačních jednotek Generálního finančního ředitelství.

V čele Generálního finančního ředitelství stojí generální ředitel, jehož funkce je neslučitelná s členstvím v politické straně či hnutí a musí prokázat dostatečnou míru odbornosti. Stejné nároky jsou zákonem kladeny i na výkon funkce zástupce generálního ředitele. Generální ředitel je oprávněn činit právní úkony za celou soustavu územních finančních orgánů v majetkoprávních a pracovněprávních věcech, nicméně mu zákon dává možnost cestou pověření delegovat tato svá oprávnění na nižší články řízení v rámci soustavy. Mezi významné pravomoci generálního ředitele ve vztahu k podřízeným orgánům soustavy náleží bezesporu i oprávnění vydávat organizační řád pro celou soustavu územních finančních orgánů a dále též svým rozhodnutím zřizovat a rušit pobočky územních finančních orgánů, které jsou jejich vnitřními organizačními jednotkami.

I když Ministerstvo financí netvoří soustavu územních finančních orgánů, nadále zůstává ústředním orgánem státní správy pro oblast daní, poplatků a cel a je mu podřízeno Generální finanční ředitelství. Tento vztah nadřízenosti a podřízenosti je ještě podtržen tím, že generálního ředitele Generálního finančního ředitelství jmenuje a odvolává stejně jako v případě generálního ředitele Generálního ředitelství cel ministr financí. Kromě již uvedeného zůstávají i v roce 2011 Ministerstvu financí kompetence k přezkoumávání rozhodnutí Generálního finančního ředitelství či vydávání tiskopisů využívaných i jinými orgány než územními finančními orgány.

II. Slovensko

Předchůdcem dnešní organizační platformy slovenské daňové správy byl zákon č. 254/1993 Z.z. o územných finančných orgánoch. Soustavu územních finančních orgánů po roce 1993 tvořily Ústřední daňové ředitelství Slovenské republiky se sídlem v Banské Bystrici, daňové úřady a správy finanční kontroly. Ústřední daňové ředitelství bylo řízeno Ministerstvem financí SR a stejné platilo i pro správy finanční kontroly. Ministerstvo financí dále určovalo jejich vnitřní organizační strukturu, rozhodovalo o odvolání proti rozhodnutím těchto orgánů či mohlo pověřit tyto orgány k provedení kontroly v rozsahu stanovené působnosti. I tak však se již v této době těšila daňová správa určité nezávislosti, která pochopitelně nespočívala jen v tom, že ministerstvo sídlilo v Bratislavě a daňové ředitelství v Banské Bystrici.

Ústřední daňové ředitelství zabezpečovalo věcné a osobní potřeby daňových úřadů, nicméně leckdy zazněla námitka, že zákon opomněl uvést, zda je i daňový úřad stejně jako ředitelství rozpočtovou organizací, aby se zamezilo pochybnostem, zda má právní subjektivitu³.

Takováto organizační struktura vydržela až do roku 2001, kdy nabyl účinnosti zákon č. 150/2001 Z.z. o daňových orgánoch. Od této doby tvoří soustavu daňových orgánů Slovenské republiky Daňové ředitelství SR, jehož součástí je 8 pracovišť umístěných v krajských městech a dále pak daňové úřady spolu s daňovým úřadem pro vybrané daňové subjekty.

Daňové ředitelství SR zodpovídá za jednotné uplatňování zvláštních předpisů daňovými orgány a navrhuje jejich změny, určuje vnitřní organizaci daňových úřadů, navrhuje změnu jejich sídel a počtu, vykonává dohled nad činností daňových úřadů, rozhoduje jako orgán nejblíže nadřízený ve vztahu k daňovým úřadům a obcím v daňovém řízení, rozhoduje v daňovém řízení o odvoláních proti rozhodnutím daňových úřadů a obcí a přezkoumává pravomocné rozhodnutí daňových úřadů a obcí mimo odvolací řízení apod. Vedle celé řady jiných pravomocí má Daňové ředitelství SR i kompetenci v oblasti výkonu vzájemné mezinárodní spolupráce ve věcech daní podle mezinárodních smluv na základě pověření Ministerstva financí SR.

V čele Daňového ředitelství SR stojí generální ředitel, kterého jmenuje a odvolává ministr financí. Součástí vedení jsou i náměstci generálního ředitele pro jednotlivé oblasti, např. pro kontrolu daní a daňovou exekuci či pro mezinárodní vztahy. Z uvedeného plyne, že slovenský zákonodárce neklade na výkon funkce generálního ředitele a jeho náměstků takové výslovné požadavky, jako je tomu např. v již zmíněné české právní úpravě zakotvené zákonem č. 199/2010 Sb. Slovenský generální ředitel má i větší počet svých odborných náměstků než je tomu v případě českého generálního ředitele.

Jak vyplývá z poskytnutého přehledu, je soustava daňových orgánů SR oproti české dvoustupňová. Tomuto aspektu pak musí být pochopitelně přizpůsobeny všechny související procesněprávní předpisy, které jsou nezbytné pro efektivní správu daní. Další významný rozdíl pak spočívá v tom, že slovenské daňové úřady jsou zaměřeny výhradně na správu daňových příjmů - odtud i samotný název „daňový úřad“ na rozdíl od českého „finančního“ úřadu.

V rámci daňové správy Slovenska již delší dobu existuje i tzv. daňový úřad pro vybrané daňové subjekty. Náplň jeho činnosti je shodná s činností klasického daňového úřadu, s výjimkou výkonu státního dozoru. Tento daňový úřad spravuje vybrané daňové subjekty, kterými jsou banky a pobočky zahraniční banky, pojišťovny a pobočky zahraniční pojišťovny, zajišťovny a pobočky zahraniční zajišťovny spolu s daňovými subjekty, které dosahují roční obrat víc než 33.193.918,87 Euro. Třeba dodat, že český zákonodárce počítá na základě zákona č. 199/2010 Sb. se vznikem obdobné instituce teprve od roku 2012.

III. Namísto závěru

I když si jsou oba systémy, tj. český i slovenský, v lecčems podobné, nelze pominout, že v obou dvou případech se předpokládá další modernizace daňové správy. To, jakým směrem se však tato modernizace v obou zemích v následujících letech skutečně vydá, však může být tématem některého z jiných článků. I přesto však nelze pominout tu skutečnost, že zatímco v Čechách představuje dosud základní pramen existence berní správy dvacet let starý zákon č. 531/1990 Sb., na Slovensku nabude v roce 2012 účinnosti nový zákon o daňové správě. O tom všem však třeba zase někdy jindy.