Na tomto místě se Nejvyšší správní soud věnoval otázce nemocenského pojištění u jednatelů společností, v kterých byli tito zároveň zaměstnanci s předmětem výkonu práce shodného s jednatelstvím. Pracovní smlouva takovýto vztah zakotvující je pak s ohledem na prejudikaturu Nejvyššího soudu absolutně neplatná. Zaměříme-li se zde na důsledky u daně z příjmu, pak tyto jsou zcela zásadní. Je nepochybné, že musel existovat smluvní vztah, na základě kterého byla vyplácena odměna (mzda). Tímto však nemůže být pracovněprávní vztah, který je obecně daňově uznatelným nákladem. S ohledem na ustanovení § 25 odst. 1 písm. d) ZDP pak ale je nezbytné takový vztah podřadit pod odměny členů statutárního orgánu, kdy tyto za daňově uznatelné uznat nelze. Má-li tak daňový subjekt obdobný problém jako stěžovatel, tzn., že zaměstnával svého jednatele, kdy jeho prací bylo jednatelství samé, pak pravděpodobně zkrátil svou daňovou povinnost na dani z příjmu. Lze předpokládat, že dodatky k pracovním smlouvám měnící na poslední chvíli druh práce budou růst jak houby po dešti. Zde je pak třeba upozornit na problematiku spojených osob, kdy ani změna druhu práce dodatkem nemusí daňový subjekt nijak spasit.