Esperanto

Na tu cestu vlakem si prostě pamatuji. Za okny chladný zimní podvečer, v kupé o něco tepleji a světlo přitlumené tak, aby nerušilo. Chtěl jsem napodobit dceru na klíně a alespoň na chvíli usnout. Jenže ono to nešlo. Na vedlejších sedadlech bylo slyšet postarší pár. Ne že by mému odpočinutí bránila síla jejich projevu (naopak, byli velmi ohleduplní), důvodem mého trvajícího bdění byl jazyk, jakým spolu hovořili. Nemohl jsem přijít na to, o který jde.

V takové situaci je nejlepší se zeptat. A doufat, že dotyční se domluví i jiným jazykem. Češtinou vládli coby svou mateřštinou a to druhé bylo prosím esperanto. Mezinárodní umělý jazyk, jehož snahou je usnadnit komunikaci mezi lidmi.

Proč jsem si na tu příhodu vzpomněl zrovna před koncem roku? Přál bych si – a nejenom proto, že jsem též lektorem –, abychom v příštím roce mluvili stejným jazykem. A nemám tím na mysli esperanto. A nemusí se u toho vlastně vůbec mluvit.